Dusty - výmarský ohař krátkosrstý

MÉ LOVECKÉ ZKUŠENOSTI
Když jsem se letos o vánocích poprvé setkal s divokým zvířátkem (dřív jsme v lese žádné nepotkali), začali moji páníčkové vážně pochybovat o mojich loveckých schopnostech. Psal se rok 2006 a mě byl rok a dva měsíce.  Byl štědrý den  a hned po tom, co odjela  páníčkova sestřička se svým manželem z návštěvy, mě vzal páníček na procházku na pole, abych se trochu vylítal, než pojedeme  slavit vánoce k jeho rodičům.
Na tom poli mi házel můj oblíbenej míček (je celej gumovej a hodně tvrdej, protože tenisák je pro mě tříminutová záležitost) a já za nim běhal a hledal ho. Najednou na mě ze křoví vyskočil zajíc (teda řeknu vám, že takhle divnýho psa jsem ještě neviděl). Nejdřív mě strašně vyděsil, ale pak jsem se mu začal smát jak má dlouhý uši. Ten chudák kolem mě pořád poskakoval a chtěl si asi hrát, ale já si musel hlídat svůj míček aby mi ho neukrad, to bych nepřežil. Pak se asi naštval že si s ním nechci hrát a utek. Já byl šťasnej, že mi ten míček neukrad a páníček zase byl rád, že mě numusí nikde nahánět kdybych ho nááááhodou chtěl dohonit. Doma to páníček řekl paničce a ta se mi hrozně smála. Teda nechápu proč.

Moje druhá lovecká zkušenost se odehrála někdy na jaře, když jsm byl s páníčkama na procházce v Šárce. Páni tam je to super!
Když už jsme prošli skoro celou Šárku a vraceli se pomalu domů, najednou panička uslyšela hroznej dusot a to jí donutilo zvednout hlavu a podívat se co to je (já to samozřejmě taky slyšel, ale nevěnoval jsem tomu pozornost). Nekecám, ale jen tak tak se nám vyhnulo stádo srn. Tééééda, já je potkal poprvé, tak jsem na ně asi pět vteřin koukal s otevřenou hubou. Panička mi pak řekla "Dusty, srnečky!", tak jsem myslel, že chce abych si s nima šel hrát, tak jsem se za nima rozeběh (asi deset metrů), ale ty mrchy dlouhonohý na mě nepočkaly a utekly.

Na jaře jsme jeli k babičce na Mělník (vedle Sázavy). To už byli moji pánové smířeni s tím, že jsem ostuda nejen výmyráků, ale všech loveckých psů. Šel jsem s páníčkama do babiččinýho  lesa likvidovat následky  lednové vichřice. Vůbec jsem jim to neusnadňoval, protože když už jsem jim netahal za větve co nosili, tak jsem jim je alespoň roztahával z hromady, kterou z nich tvořili.  Řezali se tam i  padlé stromy a jeden byl uvnitř tak shnilej, že si v něm udělali úkryt hraboši. Jenže, jen co se ten kmen  rozříznul, tak je zabila ta váha  toho kmenu, když na ně spadnul. Čuba tam začala okamžitě  ty myšky hledat a tahat, takže jsem o to nemohl  přijít. Jenže čuba si dala říct a stačilo jí, když je zahrabali do země, ale já se od nich nemohl hnout. Podhrabával jsem se pod nohama těch co na nich stáli když je zahrabali a strašně jsem štěkal. V nepozorované hvilce je páníčkův táta zahodil do dálky tak, abych si toho nevšimnul, ale já najednou ucítil že tam nejsou a vydal jsem se je hledat. Teď jsem teprve páníčkům ukázal co ve mě je a během půl minuty jsem jim je zase přines. Pak už byli nešťastný, protože nechtěli abych je sežral. Tak mě nakonec museli na něco odlákat jinam aby je mohli zahrabat pořádně hluboko.
JAK JSEM ZAČAL PLAVAT
S mojim plaváním si páníčkové užili taky dost legrace. Říkali, že budu snad jedinej výmarák, kterej neumí plavat a kterej se bojí vody.
Kdyžmi bylo asi něco málo přes půl roku a bylo dostatečný teplo abych mohl do vody a nebyla mi zima, tak mě páníčkové začali seznamovat s rybníkama a vším možným v čem se dá plavat, ale za žádnou cenu mě tam nemohli dostat. Zkoušeli mi dávat klacky čím dál od břehu, ale pokud jsem se na ně nedostal s jen namočenejma packama, tak mě nezajímaly.
Jednou se mnou byli v Markétě, tam jsou takové rybníčky a tam byl pejsek kterýmu někdo házel petflašku. Ta se najednou začala kutálet do jednoho z těch rybníčků a já se rozhod, že tu flašku dostanu. Rozeběh jsem se za ní, ale jak jsem uviděl, že už je ve vodě, tak jsem začal brzdit, ale ujela mi noha a zmizel jsem pod vodou. Panička už pro mě chtěla skočit, protže jí to přišlo hrozně dlouho co jsem pod vodou, ale předběhl jí ten pejsek, kterýho ta petflaška byla (labrador). Jenže se na mě vykvák a šel pro tu lahev. Nakonec jsem vyplaval sám, ale já byl tak vyděšenej, že kdybych chvilku před tím nebyl, tak bych se z toho po....Pánové už se začali bát, že po týhle zkušenosti do tý vody už nikdy nevlezu.......
Šel jsem s paničkou a jejíma kamarádkama k rybníčku do Hvězdy. Pánička doufala, že když uvidím ostatní pejsky jak se koupou, že pujdu taky, ale to byla na omylu. Vlezl jsem tam sice po krk, ale když neumím plavat, tak co bych se pouštěl do větších hloubek.
Asi za 14 dní, jsem tam jel znova s paničkou a kámošem Vigem. A já začal plavat! Tvářil jsem se u toho hrozně důležitě a máchal u toho strašně předníma packama, takže jsem přes tu vodu nic neviděl. Jenže když jsem tam pak byl i s páníčkem, tak mě prokoukli a zjistili, že chodím jen tam, kam došáhnu zadníma a že hopsám po dně. Trvalo asi další měsíc než jsem začal nefalšovaně plavat. Po prvé to bylo na rybníku kousek od domova. Najednou jsem přestal máchat rukama a zadek mi vyplaval k hladině, takže už měli jistotu, že nepodvádím.
Od té doby bez vody nemůžu být. Jakmile jdeme kolem nějakého rybníka, nebo řeky, tak už jsem tam. Pánové se teď se mnou kvůli tomu bojí chodit kolem vody v zimě, protože mě je jedno že mrzne, hlavně když je tam ta voda.

8.7.2007
PANÍ FELIXOVÁ

29.7.2007

Tááák a je po dovolený. Vůbec nevím kde mám začít, takže se to pokusím nějak shrnout.

Při první procházce si panička usmyslela, že mě naučí přivolání na píšťalku. Docela jí to i šlo, dokud jí asi za půl hodiny neztratila no a samozřejmě už jí nenašla. Cestou jsem potkal zase toho divnýho psa s dlouhejma ušima, tak jsem za ním běžel, že si budeme hrát, ale asi si chtěl hrát na schovávanou nebo co, protože mi zmizel v řepce a už se neukázal. Já ho chvilku hledal, ale všichni se mi smáli, protože jak jsem v tý řepce neviděl, tak jsem si musel vždycky trochu povyskočit abych měl přehled a mohl se zorientovat, takže chvilku se hejbala jen řepka a najednou jsem vystrčil hlavu a zase zmizel.

Při další z několika procházek jsem zase potkal srnce, ale ten si asi taky chtěl hrát na schovku, ale pro změnu ve slunečnici. Na to, už jsem mu ale neskočil a tak jsem se ani nenamáhal za ním utíkat.

Taky jsem se tam málem stal vegetariánem. Snědl jsem všechno, co rostlo u cesty, na poli nebo na zahradě. Takže jsem spořádal spousty jablek, hrušek, rybíz jsem rval rovnou z keříku, po paničce škemral mladou kukuřici, jééé, ta je táááák dobrá, taky slunečnici jsem škemral, ale tu mi panička nedala, že prej se mi s tím nebude loupat, tak jsem na ní alespoň mlsně koukal. Ochutnal jsem meloun, to je taky dobrota. Vždycky, když jsem snědl tu červenou část, tak jsem se pustil do tý zelený. Paňucha už nadávala, proč mi kupuje tak drahý granule, když mi stačí ovoce a zelenina. Zkoušel jsem i ořechy, ale ty ještě nejsou, zkoušel jsem i ty na stromě a taky nic, tak jsem je alespoň využil jako tenisáky.

Když panička natírala vrata a lavičky, tak jsem se stal českým strakatým psem. Jeden bok jsem měl červenej od rybízu, druhej černej od barvy a ocásek jsem si ze spoda umazal o lavičku, která byla natřená světle hnědým mořidlem, takže jsem vypadal jako když jsem se pokakal. Korunu jsem tomu nasadil, když jsem nakonec skočil do pěkně zabahněnýho potoka a vytvořil si tak slušivě černý ponožky a stříkance na zádech a čumáku. Jenže pak mě čekala koupel ve vaně a celý moje umění přišlo v niveč.

Samozřejmě tam byl se mnou můj největší kámoš Beník, ale už na mě neměl moc náladu, tak mi vždycky ukradl všechny hračky, nasyslil si je pod sebe a nechtěl mi je dát. Jednoho dne se šel schovat do sklepa, do kterýho se vždycky bál chodit a i když ho tam jeho kluk šel hledat, tak se neozval. Nakonec ho tam našli s baterkou. Trouba, skoro nemůže chodit (má už špatný kyčle) a žene se tam dolů. Moje panička říkala, že tam šel už asi v klidu umřít, ale babička říkala, že je to nesmysl, že až na ty nohy je zdravej.

No a v sobotu mi přijel můj milovanej páníček. To bylo radosti, konečně někdo kdo je odpočatej a bude si se mnou aspoň chvilku hrát. Jenže mu to vydrželo opravdu jen chvilku. V neděli jsme jeli domů, kde na nás čekala Felixová, tak jsem jí na uvítanou trochu prohnal po kuchyni, šel se vykoupat a spát a spát a spát a spát.....

14.12.2007

Tak jsem musel paničce pořádně vynadat aby se taky začala trochu věnovat mým stránkám. Kdybych to uměl, tak bych sem psal sám, ale to mě nikdo nenaučil, tak musím vždycky přemlouvat paničku. Můj život v novém prostředí nabral úúúplně jiné obrátky. Já tu mám takovejch psích kamarádů, to byste čuměli. Jen na jednoho jsem si musel trošku dýl zvykat. Dyť to neni pes ale medvěd, panička teda říká, že je to Tibetská doga, ale já jí nevěřím. Vypadá prostě jako medvěd. Poprvé, když jsem ho potkal s páníčkem a spatřil ho asi pět metrů předemnou jak na mě čumí, tak jsem se ho tak lek, že jsem se málem pos..l. To víte že nééé, ale začal jsem řvát jako kdyby mi ukous packu a běžel se schovat do vchodu. Přísahám, nevylezl jsem dřív, než ta obluda zmizela. Druhý den jsem byl venku s paničkou a na koho jsme nenarazili, opět na Terýška, teď už jsem byl větší hrdina. Už jsem nežval jak smyslů zbavenej, ale jen jsem se mu 10 metrovým obloukem vyhnul. Jenže, večer chodíme s paničkou venčit s místní smečkou a já někde vyhrabal petlahev nebo klacek (to už si panička nevzpomíná) a běžel jsem seč mi nohy stačili, abych utekl těm ostatním, jenže jak jsem se ohlíd kde jsou, tak jsem lehce do nečeho vrazil. Byl to Terýšek. Vytřeštil jsem oči, sebral tu věc co jsem s ní utíkal a běžel jsem dál. Jenže já jsem takovej frajer, že jsem si řek "No přece se nebudu bát takovýho drobečka" a rozhod jsem se složit bobříka odvahy a na závěr jsem se s Terýškem i proběh. Teď už je to můj kamarád a už se ho nebojim.

23.4.2008 JAK JSEM CHTĚL UPÉCT KOLÁČ

Dneska jsem dostal za zadek od paničky, protože přišla domů z práce a po celým obýváku našla rozsypanou hladkou mouku. No, snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem jí chtěl zatím upíct koláč, ale nějak mi to nesežrala a poslala mě na místo aby to mohla uklidit. Jenže jak tak zaklela a začala zametat všimla si, že na tom pelíšku, co právě ležím, je podemnou asi tak dalších půl kila mouky, tak byla ještě vzteklejší, protože jak jsem vstal, tak už byla mouka opravdu všude. A to vám povím, panička vypadala jako bubák, tak jsem před ní raději utek do ložnice do postele - to jsem asi neměl dělat, protože teď už nevypadala jako bubák, ale jako dva bubáci, protože mouka byla už i v ložnici........já to říkal už dlouho, že ten byt potřebuje pořádně vygruntovat

 

5.4. 2008

Tak se panička na začátku února tak zaradovala, že konečně jsme jednou pez průjmu a tím pádem jsme ušetřili za veterináře a tudíž, mi mohou koupit víc dobrot za ušetřené peníze...........a ono uha.....

Hned druhý den ráno, ze panička vzbudila a divila se, že nestojím na schodech a nečekám až se vzbuděj, abych je mohl patřičně uvítat. Sešla tedy za mnou dolu a zděsila se. Já nateklou nohu v koleni jak blázen, že jsem ani nemohl jí ohnout v koleni, takže chůze do schodů pro mne byla jaksi nereálná. Podotýkám, že asi dva dny před tím, si paňuchové všimli, že mám asi 3mm dírku ve stehně nad kolenem, tak mi to desinfikovali a zdálo se, že se to brzy zatáne samo. Panička tedy se mnou odpoledne jela k paní doktorce a ta vzala nějaký drátek, aby zjistila, jak moc je to hluboké.......a bylo to cca 7- 8 cm!!! Paní doktorka nedokázala říct, jestli tam náhodou uvnitř něco není, tak mi to chtěla vypláchnout desinfekcí a kdyžtak něco vyplavit. No teda...jakmile tam pustila první 2 ml, tak jsem začal tak řvát, jako by mi tu nohu utrhla No, jsem trochu srab, no Takže další proplach se nekonal, dostal jsem injekci antibiotika a jeli jsme domu s tím, že za dva dny kontrola a buď to bude v pohodě a nebo budu muset pod kudlu a budou mi to muset rozříznout a vyčistit. No a to už mi bylo jasný, že za ušetřené penízky dobrůtky nebudou   Za dva dny jsme tedy jeli na kontrolu, já nožku zase jak baletka, tak jsem si hrdině nakráčel do ordinace, protože už jsem věděl, že mi nic nehrozí a pozdravil doktora. Ten opravdu potvrdil, že je to v pořádku (juchůůůů ) a že můžeme domůůůů. No dobroty nebyli, ale já toho mám doma v zásobě dost, takže mi ani nevadilo.